Timoteovi, epištoly: 1. Spolu s epištolou *Titovi tvoří tyto epištoly jasně rozeznatelnou skupinu mezi nz spisy. Jsou adresovány blízkým spolupracovníkům a přátelům apoštola Pavla a podávají jim jeho jménem osobní napomenutí, pokyny pro jejich práci i instrukce pro řády a způsoby sborového života. Vracejí se při tom některá společná themata, na př.: požadavky kladené na episkopy [biskupy] a diákony [jáhny], po př. na starší [1Tim 3:1 - 1Tim 3:16; Titus 1:5 - Titus 1:9]; důraz na zdravé [pravé] učení [1Tim 1:10 ; 1Tim 4:6; 2Tim 4:3; Titus 1:9 ; Titus 2:1] a na potřebu zachovávati svěřený poklad pravdy [1Tim 6:20; 2Tim 1:12 , 2Tim 1:14]; výstrahy před bludným učením a neplodnými diskusemi [1Tim 1:4 - 1Tim 1:11 ; 1Tim 4:1 - 1Tim 4:8 ; 1Tim 6:3 - 1Tim 6:5 , 1Tim 6:20 - 1Tim 6:21; 2Tim 2:14 - 2Tim 2:18 , 2Tim 2:23 ; 2Tim 3:1 - 2Tim 3:9 , 2Tim 3:13 - 2Tim 3:17 ; 2Tim 4:3 - 2Tim 4:4; Titus 1:14 - Titus 1:16 ; Titus 3:9 - Titus 3:11]; poučení, jak postupovati k jednotlivým věkovým skupinám a stavům ve sboru [1Tim 5:1 - 1Tim 5:16; Titus 2:2 - Titus 2:6]; napomenutí k poslušnosti vrchnostem a k modlitbám za ně [1Tim 2:1 - 1Tim 2:4; Titus 3:1]. Zejména jsou si navzájem podobné 1Tm a Tt, kdežto 2Tm se poněkud odlišuje větším soustředěním na osobní themata, ač i v ní jasně vyniká zaměření protibludařské. Podobnosti se jeví i po stránce formální, slohové a jazykové. I v českém překladu si pozornější čtenář všimne, jak se vracejí některé ustálené obraty jako »věrná jest tato řeč« [1Tim 1:15 ; 1Tim 3:1 ; 1Tim 4:9; 2Tim 2:11; Titus 3:8] nebo jak jsou tu nápadně oblíbena slova pobožnost [pobožně], středmost [středmě], střízlivý a pod. V řeckém originále to vyniká ještě jasněji — vždyť na př. i »mysl způsobná« 2Tim 1:7 je překladem řeckého slova sófronismos) odvozeného od téhož kořene jako slovo sófrón = středmý. — Pro tuto obsahově i formálně jasně odlišenou skupinu se asi od půldruhého století v odborné mluvě ustálil název pastorální epištoly, který chce vyjádřit, že jejich základním thematem jsou pokyny pro duchovní pastýře [lat. pastor] prvokřesťanských sborů. Tyto spisy měly také společné vnější osudy. Nebyly obsaženy v kánonu Marcionově [viz *Bible 2, str. 73, *Nový Zákon 1, str. 507], jsou najisto doloženy teprve od poloviny II. století, ale od posledních let téhož století tvoří .pevnou a nepochybnou složku nz kánonu v církvi obecně uznávaného.

2. Obsah epištol Timoteovi: První Timoteovi:

1. Vstup [1,1-2]

2. Napomenutí k bdělosti vůči falešnému učení a díkuvzdání za milost Páně [1,3-20]

3. Sborové řády [2,1 - 3,16]:

a) řád modliteb a shromáždění [2,1-15]: aa) přímluvné modlitby [2,1-7]

bb) bohoslužba mužů [2,8] cc) bohoslužba žen [2,9-15]

b) požadavky pro pracovníky v církví [3,1-13]:

aa) episkopové [biskupové] [3,1-7] bb) diákoni [jáhnové] [3,8-13]

c) základem řádu v církvi je zjevení pravdy v Kristu [3,14-16]

4. Výstraha proti asketickým požadavkům bludařů [4,1-11]

5. Pokyny pro správu sboru [4,12 - 6,2]:

a) povzbuzení Timotea [4,12-16]

b) vztah k věkovým skupinám [5,1-2]

c) vdovy [5,3-16]

d) starší [5,17-25]

e) e) otroci [6,1-2]

6. Výstrahy před bludařstvím a lakotou [6,3-19]

7. Závěr [6,20-21]

Druhá Timoteovi:

1. Vstup [1,1-2]

2. Osobní povzbuzení a napomenutí [1,3- 2,13]:

a) vstupní dík [1,3-5]

b) nebojácné svědectví [1,6-14]

c) zlé i dobré zkušenosti se spolupracovníky [1,15-18]

d) vytrvalost v protivenství [2,1-13]

3. Pokyny pro postup vůči sektářům [2,14-4,8]:

a) nevaditi se, ale v tichosti vésti k poznání pravdy [2,14—26]

b) nedáti se zmást zmatkem »posledních dnů« [3,1-9]

c) následovati apoštola a býti zakotven v Písmu [3,10-17]

d) bedlivě konati dílo kazatele [4,1-8]

4. Osobní situace apoštolova [4,9-18]

5. Závěr [4,19-22].

3. Ačkoli pastorální epištoly jsou od konce II. století jednomyslně přijímány za dílo apoštola Pavla, podrobné rozbory vedly v nové době k vážně odůvodněným pochybnostem, zda je možné, aby opravdu v dnešní podobě pocházely od Pavla. Vedle zmíněného poměrně pozdního vnějšího dosvědčení [teprve asi od r. 150] mluví proti Pavlovu autorství tyto hlavní důvody:

a) Nelze bez násilí umístiti okolností jejich vzniku do známého rámce *Pavlova života. Podle 1Tim 1:3 píše apoštol z Makedonie Timoteovi, kterého zanechal v Efesu — ale při jediné odjinud známé cestě z Efesu do Makedonie [Acts 20:1; 2Cor 2:13] je Timoteus společníkem Pavlovým [2Cor 1:1]. V Titus 1:5 se předpokládá, že Pavel působil delší dobu na Krétě — ale ze Sk o tom nic nevíme; jediná zmínka o pobytu na Krétě se týká teprve apoštolova vězeňského transportu do Říma [Acts 27:7 - Acts 27:8]. Podle 2Tim 1:16 je tato epištola psána z vězení, v němž apoštol očekává brzký konec života [4,6-8], zároveň však Timotea žádá, aby přišel za ním a vzal s sebou Marka [4,9— 11]. Už v tom je jistý nesoulad, jen ještě zvětšený tím, že tehdy, když Pavel píše z vězení F, Ko a Fm, je Timoteus a také Marek [Col 4:10] u něho. Máme si představit, že 2Tm byla napsána dříve než Timoteus a Marek za ním přišli, t. j. dříve než F, Ko a Fm? Či máme předpokládat jiné věznění, nám odjinud neznámé? Není to jistě vyloučeno, neboť *Sk nepodávají vyčerpávající zprávu o všech příbězích apoštolových [sr. *Pavel 1, str. 598]. Rozdíly situace mezi pastorálními epištolami a ostatními zprávami jsou však tak veliké — o všech jsme se svrchu nezmínili — že badatelé hájící Pavlovo autorství byli nuceni předpokládat, že apoštol po uplynutí dvouletí zmíněného Acts 28:31 byl propuštěn z vězení, konal další misijní cesty nejen v západní části římské říše, jak se k tomu chystal podle Rom 15:28, nýbrž i ve své dřívější misijní oblasti na východě, a nakonec byl znovu uvězněn a pravděpodobně podle staré tradice v Římě popraven. Do tohoto předpokládaného závěru apoštolova života by bylo možno bez potíží umístit údaje pastorálních epištol. Podobnou možnost nelze arci beze zbytku vyloučit, protože v dějinách nelze vyloučit vůbec žádnou eventualitu, která neodporuje nejzákladnějším pravděpodobnostem ani přímým údajům pramenů. Tím méně lze však tuto domněnku dokázat. Některé starocírkevní tradice, podle nichž prý Pavel před koncem života ještě donesl evangelium až »po mez západu«, vycházejí pravděpodobně z Rom 15:28 a nadto nic nedokazují pro pastorální epištoly, které předpokládají novou Pavlovu činnost na východě, nikoli na západě říše. Bylo by proto radno přijmouti tuto domněnku o druhém období Pavlovy činnosti jen tehdy, kdyby všecky ostatní úvahy jasně potvrzovaly tradici o Pavlově autorství pastorálních epištol. Ve skutečnosti však všecko ukazuje spíše směrem právě opačným.

b) Po jazykové a slohové stránce se pastorální epištoly výrazně odlišují od nesporných listů Pavlových. Na některé z odlišujících znaků jsme již upozornili v oddíle 1: záliba ve slovu eusebeia = pobožnost a v jeho odvozeninách [toto slovo se u Pavla vůbec nevyskytuje] a v kořenu sófrón [rozmyslný, střízlivý, u Pavla jen Rom 12:3]. Lze připojit další doklady: příchod Páně nazývá Pavel vždy parúsia, pastorální epištoly epifaneia. »Pán« je u Pavla kyrios jak ve světském, tak v náboženském smyslu, kdežto past. epištoly vyhrazují toto slovo náboženskému užití, říkajíce pozemskému pánu [ve vztahu k otrokům] despotés. Pastorální epištoly dávají nápadnou přednost slovu kalos [pův. krásný, potom dobrý], zejména tam, kde mluví o dobrých skutcích; podobně slovům didaskein [učiti] a hédoné [rozkoš] místo Pavlova epithymia [žádost, vášeň]. Naproti tomu scházejí typická Pavlova slova jako kauchásthai [chlubiti se], energein [působiti], sóma [tělo]. Snad ještě větší význam má, že zcela chybějí drobné větní částice ara [tedy] dio, dioti [proto, pročež], jimiž Pavel rád podtrhává živý spád svého myšlení. Tím jsme u další stránky jazykového argumentu. Nejen statistické šetření o užívání jednotlivých slov, nýbrž celý sloh pastorálních epištol vede k vážným pochybnostem o možnosti Pavlova autorství. Nelze tento slohový rozdíl plně zachytit výčtem jednotlivostí. Každá z nich může být sama o sobě neprůkazná, ale ve svém úhrnu tyto drobné odchylky tvoří sloh mnohem naučnější, formálnější, méně živý a úderný, než je tomu u nesporných listů Pavlových. Chybějí tu zvláště živé Pavlovy rozhovory, předjímající možné námitky, vedené ve vy ostřených protikladech a zabíhající často do anakolutů [výšinů z pravidelné větné vazby], chybějí také oddíly smělého vzletu a mohutného účinku, jak je známe z hlavních listů Pavlových. Místo toho čteme pečlivě sestavené formule a prohlášení záměrně slavnostního tónu, nehledě ani na množství katechismově podaných pokynů, výstrah a naučení. K lecčemu z toho lze ovšem najít paralelní náběhy v nesporných listech Pavlových, leccos by snad bylo možno vysvětlit záměrným střídáním slohů nebo slohovým vývojem stárnoucího Pavla. Tím však neodstraníme úhrnný dojem, že k nám zde mluví postava zcela jiného temperamentu a také jiné úrovně, než byl Pavel hlavních listů.

c) Situace a život církve, jak se jeví z pastorálních epištol, jsou znatelně jiné než v listech Pavlových. Církev je ohrožena působením promyšlených bludných učení, která se aspoň zčásti opírají o staré židovské tradice [Titus 1:14], zabývají se spekulacemi o původu a povaze jsoucna, jež chtějí vystihnout sestavováním rodokmenů mythických bytostí [1Tim 1:4], kladou často asketické požadavky [1Tim 4:1 - 1Tim 4:8; Titus 1:15], vycházejíce přitom aspoň někdy z izraelského Zákona [1Tim 1:8]. Na druhé straně však bývá někdy důsledkem naopak mravní uvolnění [2Tim 3:5 - 2Tim 3:9 , 2Tim 3:13; Titus 1:11]. Ve sborech je z toho mnoho neklidu a sporů, což ohrožuje jednotu a svorný život církve Boží [1Tim 6:4 - 1Tim 6:5; 2Tim 4:4; Titus 3:9 - Titus 3:11]. To vše jsou rysy t. zv. gnostického směru, jak jej známe z protikacířské polemiky i z jiných dokumentů jako důležitý zjev dějin církve od II.

století. Proti těmto nebezpečím pastorální epištoly stavějí zdravé čili dobré učení [1Tim 1:10 ; 1Tim 4:6 , 1Tim 4:13 , 1Tim 4:16 ; 1Tim 6:3; 2Tim 3:10 ; 2Tim 4:3; Titus 1:9 ; Titus 2:1 , Titus 2:7 , Titus 2:10] a zdůrazňují potřebu pevného řádu v církvi, neseného funkcionáři, jejichž postavení se již zřetelně krystalisuje a ustaluje. Mnohé z podobných rysů nalézáme ovšem již v listech Pavlových. Už tehdy pronikaly spekulativní, mystické a asketické tendence upomínající na pozdější gnosticismus [nejzřetelnější je to v Ko], už apoštol Pavel zdůrazňoval jasně formulovanou a důsledně domýšlenou zvěst evangelia i dobrý řád v církvi. Ani gnostické tendence ani církevní protiakce neměly vsak tehdy ještě té vnější ustálenosti, jaká je patrná v pastorálních epištolách. Vše bylo pohyblivější, vše bylo spíše jen naznačeno, i když apoštolovu stanovisku nikdy nechybí vnitřní ujasněnost a určitost. Zejména v organisaci církve nelze v době Pavlově ještě zdaleka mluvit o něčem, co by se podobalo vyhraněným úřadům biskupskému, presbyterskému a diakonskému. Podle 1Cor 12:28 a Rom 12:8 byly všecky funkce v církvi projevem přímých darů Ducha svatého [měly povahu charismatickou] a nepřevládaly mezi nimi úkoly správní, nýbrž služby Slova a bratrské pomoci. Je arci pravda, že Phil 1:1 čteme o episkopech a diákonech, což asi byli bratří trvaleji pověření nějakým úkolem správním. V Pavlových listech však není zmínky o starších [presbyterech]; byla to snad funkce sborů palestinských, převzatá z židovské synagogy [viz Acts 11:30 ; Acts 14:23 ; Acts 15:2nn ; Acts 21:18]. Také nečteme, že by episkopové a diákoni měli tak význačné místo v životě sborů, jak se předpokládá v pastorálních epištolách. To mluví pro názor, že v těchto epištolách máme jeden z prvních dokladů staré, ale přesto nikoli prvotní tendence postaviti život církve na základ pevně vymezeného úřadu. Jestliže se však v 1Tm mluví toliko o episkopech a diákonech, kdežto Tt o starších a episkopech, při čemž jsou snad ony pojmy ztotožňovány, je to asi dokladem toho, že pastorální epištoly stojí teprve na samém počátku tohoto procesu, že vznikly v době, kdy ještě nebyla plně vykrystalisována představa trojího stupně úředního [episkop — presbyter — diákon] s pevnou nadvládou episkopů [t. z v. monarchický episkopát]. Celé dějinné pozadí pastorálních epištol tedy ukazuje na dobu poapoštolskou, ale ne příliš pozdní, pravděpodobně na začátek II. století.

d) Po stránce theologické vyjadřují pastorální epištoly obecné prvokřesťanské stanovisko, ztlumujíce [ne však umlčujíce!] přitom očekávání bezprostřední blízkosti příchodu Páně. Nadto však zdůrazňují některé výrazné myšlenky, charakteristické pro Pavla, zejména spravedlnost, která není ze skutků, nýbrž z milosti Boží skrze Ježíše Krista [Titus 3:4 - Titus 3:7; 1Tim 1:12 - 1Tim 1:16 ; 1Tim 3:16 ospravedlnění Kristovo; 2Tim 1:9 ; 2Tim 4:8]. Stejná »pavlovská« linie se projevuje i ve stanovisku k Zákonu [1Tim 1:8]. Z motivů ospravedlnění z víry lze vysvětlit i zásadu »čistým je všecko čisté«, jíž Titus 1:15 odmítá asketické zákazy. Dokazuje to, že autor pastorálních epištol uvědoměle stál na základně Pavlovy theologie, a že tedy tyto spisy nenesou jméno Pavlovo náhodně a libovolně. To však ještě neznamená, že Pavel byl jejich autorem. Nutno si totiž všimnout toho, že všecky uvedené výroky předkládají učení o ospravedlnění z víry jako něco hotového, uznaného. Neprojevuje se v nich objevitelský a bojovný zápal Pavlovy zvěsti o spravedlnosti z víry. Chybí také konkrétní protiklad této zvěsti, judaistické spoléhání na obřízku. Nadto není v pastorálních epištolách zmínky o řadě typických Pavlových theologických themat, na př. o vysvobození z těla-sarx a o životě v Duchu. Nečetné zmínky o Duchu mají tu jiný smysl [1Tim 3:16 ; 1Tim 4:1; 2Tim 1:7; jen 2Tim 1:14 se mluví o Duchu svatém přebývajícím v nás, ale myslí se tu spíše na Ducha, jímž je vybavena církevní instituce; Titus 3:5 je Duch spojen se křtem, což je dobře prvokřesťanské, nikoli však specificky pavlovské]. I theologický rozbor vede tedy k závěru, že autorem byl spíše Pavlův pozdější následovník než Pavel sám.

4. Ze všeho vyplývá pravděpodobnost, že tyto epištoly napsal v první části II. století neznámý významný učitel a vůdce staré církve, aby církvi své doby, o dvě tři generace pozdější než vlastní doba apoštolská, pomohl řešit její úkoly a nesnáze ve smyslu duchovního odkazu velkého apoštola. Není vyloučeno, ač to nelze dokázati, že při tom použil zlomků pravé korespondence Pavlovy. Ptáme-li se, jakým právem to učinil touto formou, t. j. v podobě dopisů připsaných Pavlovi jako autorovi, musíme si připomenout, že v starověké literatuře platily v tomto směru jiné, volnější zvyklosti a měřítka než dnes. Napsati spis jménem vynikajícího muže minulosti bylo přípustným způsobem, jak vyložit aktuální dosah a smysl jeho díla a odkazu pro přítomnou dobu. Nemá proto smyslu pozastavovati se nad literární fikcí, k níž pisatel sáhl. Hlavní otázkou jest, jak svůj úkol zvládl po věcné stránce. Na to je třeba odpověděti, že se zdarem vskutku velikým. Podařilo se mu dobře tlumočit nejpodstatnější motivy Pavlovy zvěsti a theologie a aplikovat je na nové úkoly, na zápas s gnostickými mátohami a na budování pevného řádu v církvi. Je zde zajisté již větší důraz na dogmatické formulace a na organisační řády a úřady než u Pavla. Ale ani dogma ani úřad nepřebujely na úkor vlastního jádra evangelia. Církevní úřad tu není chápán obřadnicky [kulticky] ani jen organisačně, nýbrž je postaven do služby zdravého učení. Toto zdravé učení pak ještě není ztrnulé dogma, nýbrž je výrazem živé zvěsti o Božím milosrdenství, které se zjevilo v Ježíši Kristu [srovn. 1Tim 1:12 - 1Tim 1:17 v rámci 1,10.18nn, pod. Titus 2:11 - Titus 2:14 v rámci 2,8.15]. Proto také je zdravé učení spojováno s životem v ukázněnosti a poslušnosti [1Tim 1:10 ; 1Tim 6:1; 2Tim 3:10 , 2Tim 3:16; Titus 1:9 ; Titus 2:7 , Titus 2:10]. Pastorální epištoly jsou tedy svědectvím toho, jak evangelium nebylo jen světlem a silou první, apoštolské generace, nýbrž jak jeho pravda byla s pravým pochopením vystihována a s mocí Ducha aplikována i na otázky a úkoly doby značně pozdější. Projevuje se v tom vnitřní moc evangelia i apoštolského učení i věrnost Ducha svatého. Proto mají pastorální epištoly pro dnešní církev snad větší a povzbudivější význam jakožto dílo druhé nebo třetí po- apoštolské generace než kdyby byly dílem Pavla pozdějších let, jehož odchylky od tónu a úrovně nesporných listů by bylo nutno vysvětlovat a vlastně omlouvat poukazem na známky pokračujícího stáří. Starověká církev měla za to, že svůj úkol provedl pisatel tak dobře, že v jeho díle bez rozpaků přijala hlas apoštola Pavla samého. Mýlila-li se v tom historicky, měla jistě pravdu věcně, i když nesmíme zapomenout, že je třeba číst a chápat pastorální epištoly ve světle nepochybných hlavních listů Pavlových, nikoli naopak, jak se v dějinách církve příliš často dalo.